UKRAJINA – RUMUNSKO 30.6. – 8.7. 2007

Posádka:

Víťa – HONDA DOMINATOR

Luboš – BMW R 1200 GS

 Pavel - BMW R 1100 GS

Na jaře padlo rozhodnutí projet zapadlé končiny Ukrajiny a Rumunska. Na upřesňující schůzce byli domluveny detaily a v neděli 1.7. v ranních hodinách jsem vyrazil za Lubošem a Víťou, kteří vyjížděli už v sobotu.

 1.den Prostějov – Poprad – Levoča – Čop – Mukačevo – Svaljava.

Víťu s Lubošem jsem překvapil už kolem 11 hodiny v kempu poblíž centra Levoči. Po jejich sbalení jsme zrychleným přesunem pokračovali k přechodu SK-UA Užhorod. Po příjezdu jsme si oddychli, protože proslulé fronty se nekonali. Po hodině čekání, kdy se ani jednou nezvedla závora, nám to připadalo divné a tak jsem se vydal na výzvědy. Kyprou slovenskou celnicí mě bylo řečeno, že ukrajinští celníci už půl dne stákují a dřív než ráno pracovat nezačnou. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že štěstí zkusíme na přechodu Čop, což znamenalo, vrátit se kousek na Slovensko a maďarskem podél SK hranic se dostat na UA. Maďarské pohraničí vcelku ujde, cesty se klikatí, mají různý povrch. Trošku nás zaskočil konec silnice a následný přesun přívozem kousek od přechodu. Na hranicích fungovali 3 odbavovací pruhy, takže po 30 minutách už jsme tankovali levný ukrajinský benzín. Byl zvolen směr na Kolčavu a jelikož už bylo pozdní odpoledne, tak po vydatném obědě za cca. 50,- Kč bylo rozhodnuto, že dojedeme kam to půjde.Pomalu se začalo stmívat a my jsme zrovna přijeli na začátek Svaljavy. Víťa se šel do buferu 4. kategorie zeptat na nocleh a k našemu milému překvapení byl hned v sousední ulici penzion na opravdu výborné úrovni. Cena 200,- Kč nás taky uspokojila, takže nezbývalo než po nezbytném pivečku a sprše zalehnout.

 2. den Svaljava – Volovec – Mižgirja – Koločava

Po probuzení a sbalení jsme vyrazili po místní dálnici směrem na Volovec. Trošku překvapení nám přichystal policista na GAIce, který dal Víťovi fouknout se slovy, že přístroj mu včera daroval kamarád a on ho potřebuje vyzkoušet. Dále už bylo jen kochání nádhernými výhledy na poloniny, časté odbočky na off roudové místní komunikace. V Mižgirji nastal první zádrhel. U benzínové pumpy se mě obsluhující pracovník (od pohledu tak 3 třídy ZŠ) zeptal co má natankovat. Já jsem samozřejmě ukázal na zelený stojan, který všude označuje bezolovnatý benzín. Chyba, byla to nafta čehož jsem si všimnul až po natankování 20 l. Obsluha se jen přitrouble usmívala se slovy, že motorky BMW nezná a tudíž dle jeho mínění klidně můžou jezdit na naftu. Ještě, že nám to němečtí soudruzi usnadnili a po hodině byla nádrž za pomocí palivového čerpadla vyčištěna. Nutno říct, že po celý zbytek cesty geeso trošku kouřilo a ventily bylo taky trošku slyšet. Dále byla v plánu návštěva Siněviru, poježdění v okolí (Siněvirská Polana, Svoboda, muzeum dřevoplavby) V odpoledních hodinách jsme dorazili do Koločavy. Spaní jako obvykle v Četnické stanici, následuje přivítání s Natálkou, ubytování na koberci v chodbě ( bylo plno), projížďka po vesnici, návštěva hrobu Nikoly Šuhaje, projetí kousku trasy do Komsomolsku, následně pivečka, výborný boršč – jako už tradičně a spánek. 3.den Koločava – Solotvina – Borsa – Prislop Po ránu bez snídaně odjezd směrem na jih. Obdivujeme přehradu po Koločavou a chvilku se kocháme na její neskutečně modrou hladinu. Po rozbité šotolinové cestě, před kterou nás varuje pumpař – pracoval v Olomouci, se napojujeme na hlavní, která nás přivádí do Solotviny. Chvilku hledáme proslulá slaná jezera, nakonec nás dav lidí navedl správným směrem. Oproti dřívějšku jezera prožívají nebývalý rozmach, celé jsou obestavěné různými chatami, ubytovnami a bufety. V jednou z nich jsem zakotvili, po vydatném obědě došlo i na koupání. Zdejší jezero vzniklo zatopením slaného dolu a dle místních má 85 % soli. Pokračujeme na místní přechod do Rumunska, který by měl být už v provozu. A skutečně, přechod je fungl nový, fronta je akorát pro pěší. Je zde velké množství rumunských snědých stařenek, které se vrací z nákupu ověšené pometly, hráběmi a plechovými kbelíky levně nakoupenými na ukrajinském bazaru. Další cesta pokračovala podél hranic směrem na Borsu a našim cílem pro tento den byl nocleh v sedle Prislop ve výšce 1416 m.n.m. Přímo v sedle je malá horská chata kde se i vaří a kromě dvou košičanů jsme tam byli úplně sami. Večer bodla horká sprcha, došlo i na první ochutnání místního pivečka URSUS. Ráno počasí sice trochu deštivé i přesto bylo rozhodnuto, že si dáme hřebenovku kam až to půjde. Po asi 10 km jsme dojeli na salaš z dálky ohromující svojí růžovou barvou. Obyvatele tvořili pohostinný stařík se svým vnukem.nabízený čerstvý sýr s chlebem jsme nemohli odmítnout. Víťa s Lubošem si dali ještě sjezd do údolí, no já jsem vzhledem ke svým silničním pneumatikám neriskoval.

 4 . den Prislop – Bicaz- Fagaraš

Následoval přesun v dešti přes Vatra Bornei k přehradě u města Bicaz. Poobědvali jsme v neskutečné průtrži mračen a pokračovali do známé soutěsky. Tu jsme projeli bez zastavení, protože už se stmívalo a počasí vůbec nepřálo. Pokračovali jsme po místních komunikacích směrem k Fagaraši avšak tma nás zastihla pár vesniček před ním. V jakési vesničce za absolutní tmy jsme sehnali nocleh poprvé pod stanem na zahradě u místních chatařů. Za mírný poplatek Luboš vyžebral šišku místního salámu a dřevo na oheň. Salám jsme zapili slivovičkou a za vydatného bubnování jsme zalehli do stanů. Ráno počasí nebylo o nic lepší, prší a prší. Domácí nám nabídli svoji garáž a my toho využijem k usušení věcí. Před polednem ns postávání garáži přestává bavit a počasí se taky pomalu umoudřuje, tak vyrážíme dál po místních cestách. Moje obavy, že silniční gumy se nemají rády s blátem se několikrát splňují ale zato na mokrém asfaltu nemám konkurenci. Pozorujeme a kocháme se životem v nejzapadlejších vesničkách, kde nemá cenu se ani ptát na cestu, neboť místní nedisponují asi nejzákladnějšími znalostmi jiného než rumunského jazyka a po dotazu na cestu do okresního města reagují jen pokrčením ramen. V každé vesničce doslova září obecní úřad. Je to jediné místo, kde je chodník a aspoň kousek asfaltu. Příjemně nás překvapují místní cikáni. Pokud zastavíme třeba u obchůdku samozřejmě se shlukují, ale v klidu se vyptávají, brebentí a je na nic vidět, že žijí spokojeným životem.Je vidět, že nikde nepracují, ale své hospodářství mají v pořádku.. Zvou nás k sobě domů,ukazují nám své děti. Myslím, že na ně působíme trochu jako marťani.Jako nutné zlo projíždíme městem Fagaraš a po levé straně už se rýsují strmé kopce – náš zítřejší cíl. V podhůří hledáme nocleh, ceny se nám zdají vysoké, ale všichni jakoby se domluvili na stejné částce. Bereme přespání v jakémsi post socialistickém hotýlku, kde mají místo jen ve dvojlůžkovém pokoji, tak to mám dnes spaní na kalimatce. Večer klasika – večeře a místní pivečko v restauraci. Místnímu pivu jsme nějak nepřišli na chuť, je takové jalové, strašně světlé a chutná jako naše 8 st..

 5. den Fagaraš – Drákulův hrad – Petrosani

Ráno vstávám před sedmou a kontroluji počasí, budím ostatní jelikož je nebe bez mráčku a není na co čekat. Po lehké snídani vyrážíme a zažíváme na vlastní kůži motorkářskou legendu – vojenskou silnici přes pohoří Fagaraš. Silnice je suchá, zatáčka za zatáčkou, místy v okolí sníh. Děláme kochací přestávky a pozorujeme údolí pod náma. Nahoře ve výšce cca 2 000 m.n.m zastavujeme u skupinky asi deseti motorkářů z Čech, zdravíme se a jelikož se zatáhlo a nám se v mlze nechce tak startujeme vstříc hradu hraběte Drákuly. Cesta dolů je nekonečná, je daleko delší a rozbitější než na nahoru. Přijíždíme k horské přehradě, kde obdivujeme neskutečnou výšku hráze a rumunské stavbaře, kterým se podařilo něco takového vybudovat . Z internetu víme, že Drákulovi hrady jsou dva. Ten pravý je zřícenina a ten nepravý je atrakcí pro turisty. I když má Luboš souřadnice tak se nám nedaří nikde odbočit k pravému hradu. Tak zastavujeme až u toho komerčního. Nechce se nám šplhat po schodech a tak si dáváme oběd v celkem evropsky vyhlížející restauraci pod hradem, kde jsme sami. Naše cesta pokračuje směrem na Petrosani resp. Naším dnešním cílem je tzv. pionýrák. Pro neznalé uvádím, že jde o takovou malou základnu známou snad všem motorkářům, kteří projeli Rumunsko. Je to objekt uprostřed divokých lesů, kde je možné se najíst, vykoupat se a přespat v malých chatičkách připomínajících pionýrský tábor. My volíme ubytování v budově, jelikož musíme usušit stany a spacáky. Večeříme místní polévku ve které plave tak 100 g kus masa, má zde hodně druhů piva a při něm poznáváme kolegy s JAWA jízdy. Upřímně řečeno tyto sympatické lidičky obdivuji, protože dojet až sem se stroji až 50 let starými je velká odvaha. Obdivuji manželky, které snáší sedlo JAWY, neurčené pro cestování a obdivuji Aničku, která ač drobné postavy jede na silničním moto a silničních pneu po zablácené šotolině.

6. den Petrosani-Arad – Subotica - Prostějov

 Tento den je pto mě dnem závěrečným, doma mě čekají povinnosti, tak pro letošek vynechávám silnici 67 C a po šotolinové cestě uháním směrem k civilizaci.Kolem poledne se napojuji se na hlavní a zjišťuji, že na předních tlumičích odešel stírácí kroužek a tudíž při rychlosti nad 80 km/h jsem sprchovám tlumičovým olejem přímo na plexi přilby.Když už nic nevidím, zastavuji na pumpě a zdravím dve motorkáře s Hradce Králové na Varaderech, jeden mástejný technický problém jako já tak mě věnuje půlku hadry, kterou ovážu okolo pístnice a olej přestane za jízdy stříkat. Rumunskou specialitou je opavování všech hlavních silnic, zvláště mostů. Jednosněrný provoz se semafory je snad každé dva kilometry. Zpočátku zůstávám na cervené poctivě čekat, ale trpělivost dochází a tak napodobuji místní řidiče a frčím na červenou pokaždé pokud je v protisměru volno. Na hranicích kupuji maďarskou dáníční nápepku za 7 E a po prázdné dálnici jedu stopadesátkou vstříc domovu. Kromě tankování nezastavuji a tma mě zastihuje před Bratislavou. Ještě večeře na slovenské benzínce a okolo 23 hodiny brzdím doma. Za dnešní výkon musím svoji GS pochválit : za 11 hodin a 30 minut ujeto 980 km.

 Na závěr přidávám všeobecné postřehy z cesty pro ty, kteří se teprve chystají

Ukrajina

 ceny velice příznivé

Benzín – necelých 20 Kč

 Marlboro – 19 Kč

 Ubytování – 100 až 200 Kč za noc

 Jídlo v restauraci – 50 Kč, menu cca 80 Kč

 Benzín se dá tankovat kdekoliv, všude mají 95 oktanů, téměř nikde se nedá platit kartou.Benzín je horší kvality než u nás ale motoru neublíží. Ve velkých městech vznikají supermarkety v evropském stylu, v každé vesnici je alespoň malý obchůdek. Místní lidé velice přátelští, v každé rodině má někdo někoho u nás na práci.Téměř žádná jazyková bariéra, místní rozumí většinou česky. S policií nejsou problémy, je nutné si dát pozor na kontrolní označené stanoviště kde je nutné bezpodmínečně zastavit.

 Rumunsko –

 Benzín - 32 Kč

 Marlboro – 45 Kč

 Ubytování – 400 Kč ( všude stejná cena, na severu i na jihu)

 Jídlo v restauraci – 80 až 130 Kč

 Benzín je potřeba tankovat jen FARA BLUMB, katastrofální neznalost základů jiného jazyka ( platí všude v Rumunsku),  Platební karty berou jen u velkých benz. Stanic POZOR!!! Na venkově místní lidé velice přátelští ovšem na rozdíl od Ukrajiny po vás budou chtít vše zaplatit.Ubytování lze sehnat bez problémů v jakékoliv vesnici. Policii jsme za celou cestu nepotkali. Doporučuji se vyhýbat větším městům.